Letečtí lékaři pověření Úřadem pro civilní letectví - kategorie

Jmenuji se Klára Sekyrová a velká část vzpomínek mého dětství patří letišti Aeroklubu Krnov, jež byl mým druhým domovem a kde mě táta s dědečkem odmalička každý víkend brávali. Při troše štěstí jsem nezůstala čekat před hangárem, ale svezla se jako pasažér ve vleku či vyhlídkovém letu. Naše rodina má hluboké letecké kořeny a již můj prastrýc působil jako vojenský dopravní pilot, můj dědeček létal ve zmíněném aeroklubu na Orlíku a učil lásce ke vzduchu mého tátu, který se zde později stal předsedou a předal tuto vášeň zase mně.

Každý, kdo se někdy stal členem nějakého aeroklubu ví, že si zde místo na Slunci musí tvrdě vybojovat. A tak jsem postupem času začala ostatním pilotům pomáhat, skládat letadla, držet křídlo při startu, měřit čas a vždycky se pak na konci letového dne našel někdo, kdo mě za odměnu a vykonanou práci vyvezl nad mraky. A tak se začala pomalu ale jistě utužovat má láska ke křídlům.

Proto asi nikoho nepřekvapilo, když jsem si ve čtrnácti letech podala přihlášku do kurzu bezmotorového létání, začlenila se do týmu plachtařů létající přelety na svých jednosedadlovkách a rozhodla se spolu se svou mladickou nerozvážností absolvovat základní parašutistický výcvik. S úderem plnoletosti a dosažení věkových limitů jsem konečně přesedlala na svůj sen, kterým bylo od začátku jednomotorové letadlo Zlín-143.

Cesta osudu tomu tak chtěla, že jsem se nakonec po maturitě rozhodla pro studium medicíny a po promoci, kdy mě čekala několikaletá praxe ve Fakultní nemocnici v Praze a v Motole, jsem atestovala v oboru Praktický lékař pro děti a dorost. Tuhle práci vykonávám nesmírně ráda a pediatrie je obor, který mě nutí neustále se vzdělávat a posouvat se dopředu.

Má láska k letadlům ale nikdy nezmizela, medicína ji nikdy nezastínila, ale naopak mi pomohla najít cestu, jak vše navzájem propojit. Stát se leteckým lékařem je řešení, jak neskončit již dávno rozepsaný příběh a navíc mohu pomoct lidem přesně takovým jako jsem já – milující letectví.